History

Bylo krásné podzimní ráno, volným klusem běžel savanou. Ačkoliv měl v nohou za posledních šest dní skoro 150 mil, dokázal ocenit krásu okolní přírody. Tu a tam se zastavil a přičichnul ke květině nebo si prohlédnul siluetu Emyn Muilu na obzoru. Především však prozkoumával zemi, snažil se číst ve stopách, které tu zanechala divá zvěř. Zejména hledal stopy po skřetech, aby se mohl včas skrýt, nebo otisk kopyt koní. Kůň byl vlastně cílem jeho cesty. Každý Rohanský Jezdec si musí chytit a ochočit svého koně sám. Jenže on nechtěl koně, chtěl mustanga. Krásného čokoládového mustanga nebo ještě lépe černého, ale těch bývá na pláních tak málo, že se dávají jako zkouška dospělosti potomkům králů. I král Theodén si musel svého prvního černého mustanga chytit sám. Pravda je, že občas zaváhal, a říkal si, zda si nezvolil příliš těžký cíl.

Náhle strnul a zpozorněl, asi 8 mil od něj, tam kde se nalézal shluk stromu, si všimnul nějakého pohybu. Mohl to být omyl, ale i za svůj poměrně krátký život se naučil neriskovat. Přikrčil se proto do vysoké trávy a pomalu postupoval vpřed. Po jedné či dvou mílích si už byl jistý. Jsou to skřeti, kdo jiný by se takhle choval k přírodě? Žádný Jezdec by nikdy nebyl takhle neopatrný a nikdy by nepustošil okolí tábora jako tito barbaři. Ale co tu pohledávají? To je důležitější než jeho zkouška dospělosti. Poslední dobou se Temné síly přeskupují, něco se chystá. S dalším postupem musí počkat na setmění.

Už se blížila půlnoc, když se mu podařilo dostat k táboru na doslech. Zatím ani nemusel tolik riskovat, skřeti byli hluční a těch pár straží, co hlídali okolí, se v párech hlasitě bavili a pokuřovali cosi, co smrdělo více než výkal trolla. Když se dostal ještě blíže, zjistil, že hlavní část skupinky se baví týráním čehosi zuboženého, co bylo připoutáno ke stromu. Část mysli mu sice radila, aby se vrátil, ale ta druhá, ta která se nechtěla spokojit pouze s obyčejným koněm, mu nedovolila odejit aniž by zjistil více. Plížil se blíž. Už pomalu rozeznával jednotlivá slova. Temnou řeč sice moc neovládal, ale i přesto pochopil, že skřeti chytili něco, zač je jejich vládce pochválí. Očividně si však nedělali starost, zda zajatec dnešní noc a cestu přežije či nikoliv.

Přibližoval se k hlavní skupince stále bliž, jeho druhé já mu našeptávalo: "Ještě kousek. Vidíš, jak to zvládáš. Ty ukřičenci by si nevšimli ani opilého zlobra. Za tohle určitě získáš pochvalu od maršála naší Jízdmarky." Pln nadšení a mladického elánu se plížil dál. Ale tak jako roztaje zimní sníh na úpatí Bílých Hor, musely přijít i problémy. Nastalo střídání stráží. Jedna z vystřídaných dvojic si sedla s rohem plným čehosi zkvašeného pouhé dva metry od něj. Tak a teď se nemůže ani hnout, aby se neprozradil.

Po hodině, kterou strávil bez nejmenšího pohybu, během které poslouchal opilé žvatlání skřetů a během které ho neskutečně rozbolelo celé tělo, si několikrát spílal za tuto neopatrnost a pravděpodobně zbytečný risk. Z výparů, které sálaly ze skřetů, se mu dělalo špatně. Každá kůstka, každý sval v jeho těle se dožadoval změny polohy. Přesto si neodvážil ani pohnout. Uběhla další hodina, která mu připadala jako celá věčnost. Obě dvě postavy už čtvrt hodiny nevydaly jiný zvuk než hlasité chrápaní. Pomaličku začal protahovat tělo a rozhýbávat ztuhlé svalstvo. Byl čas na ústup.

Pomalu se začal sunout dál od stráží, když tu mu najednou uvnitř hlavy zazněl hlas:
"Stůj, prosím tě"
Začal se rychle rozhlížet kolem sebe. Nikoho neviděl, kromě dvou dvojic stráži, které byly vzdáleni asi třicet kroků od něj.
"Pomoz mi, nesmím se dostat do rukou Temného Pána. Informace, které nesu, jsou příliš cenné, Gondorští králové se je musí dozvědět. Celý Mordor je na nohou. Temná vojska se šikují v Minas Morgul. Více ti již nemohu říct. Věř mi, nebojím se smrti, ale ON se dokáže dozvědět prakticky cokoliv z těla i po ní. Nyní však nejde o to skrýt tyto informace před Mordorským Pánem, ale naopak je donést Gondoru. Musíme je varovat, musí se začít zbrojit, musíme?"

Hlas v jeho hlavě se stával stále tišším až ztichl úplně. Mág byl asi příliš vyčerpán. Místo jeho hlasu se mu nyní v mysli rozpoutal zmatek. Co teď? Jak ho mám zachránit? Je to mág? Asi ano, jak jinak by mohl mluvit přímo uvnitř mé hlavy? Jezdci mágy zrovna nemilovali. Byli pro ně neznámou, s kterou neradi kalkulovali. Kvalitní oštěp v ruce a rychlý kůň pod sebou, to byli počty, které Rohirové znali a které uznávali. Na magii se nedá sáhnout, magie je nevypočitatelná, stejně jako mágové samotní. Ale na druhou stranu už sama přítomnost Skurut-hai na Rohanských pláních byla podezřelá. Určitě se něco děje a pokud mág nelhal a ví o tom něco víc, je možná otázka přežití jeho národa nyní v jeho rukou. Ale skřetů je mnoho. Postesklo se mu po jeho kopí, které musel nechat doma. Krátký meč, co má u boku, je sice rychlý, ale proti brnění skřetů málo účinný. Jeho šance proti tolika nepřátelům jsou malé. Jenže opět je tu jeho druhé já, které mu našeptává, že když bude potichu, tak že to dokáže. A hlavně toto není záležitost jednotlivce. Musí to zkusit, i kdyby měl zemřít.

Opatrně obešel chrápající postavy a blížil se k tělu čaroděje. Všechno šlo dokonale, stráže se pohybovaly po vnějším kruhu tábora a on byl v jeho středu. Přidřepl k zajatci a začal zkoumat pouta. Čekal nějaké složité zařízení blokující čarodějovu magii. Nic takového však nenašel. Kolem jeho zápěstí byl omotán špinavý provaz, který se zařezával hluboko do kůže. Najednou mu došlo, že mág vlastně kouzlit může, vždyť k němu před chvíli pomoci magie mluvil. Ale stálo ho to asi příliš sil a nyní je v bezvědomí. Opatrně poplácal mága po tvářích, ten po chvíli otevřel oči, opatrně mu vytáhnul roubík z úst a začal přeřezávat krví nasáklá pouta. Najednou sebou čaroděj trhnul a zašeptal:
"Přidej, jeden ze skřetů kousek od nás se probudil!"
A opravdu, kousek od zajatce se začal malátně zvedat jeden ze Skurutů. Rohir rychle dořezal provaz a vyrazil směrem ke skřetovi. Cestou vytrhl jednu z halaparten opřených o sebe navzájem, ale jako na potvoru musel vzít zrovna tu, která držela ostatní. Ty se s hlasitým lomozem zřítily na zem

"Vše je ztraceno" Blesklo mu hlavou, "Probudil jsem celý tábor. Ale co, nedám svůj život zadarmo" S touto myšlenkou udělal zbývající čtyři kroky a máchnul zbrani. Už za chůze mu zbraň přišla lehká a dobře vyvážená, příliš tomu však nevěnoval pozornost a udivil se nad tím až nyní, když skřetovi odletěla hlava Zaútočil rychle i na druhého skřeta, ale tentokrát to již nešlo tak hladce jako s tím prvním. Přesto se s ním během několika okamžiků vypořádal. Ačkoliv se nemohl zdržovat, přesto mu to nedalo a zbraň prozkoumal. V jakém byl šoku, když pod nánosem špíny, bahna a krve objevil namodralý, lehce světélkující kov. Valorit. Udiveně si halapartnu prohlížel, ale čas běžel, jestli se z toho dostane, bude ještě dost času se s ní zaobírat.

Rychle pomohl mágovi na nohy a pospíchali pryč ze středu tábora. Jenže skřetové, probuzení lomozem zbraní, již byli na nohou a přibližovali se. Podpíral mága až k většímu shluku stromů, ale dál už to nešlo, skřeti byli již příliš blízko. Bude třeba se bránit a naděje jsou mizivé. Posadil mága na zem a zeptal se:
"Dál ji? ustupovat nemůžeme, co vaše magie? Proměníte je v žáby nebo tak něco?"
Mág se i přes vyčerpání usmál:
"Ano a hned po tom bych je mohl uhranout, vyčarovat nám křídla a odletěli bychom do teplých krajů.. Takhle chlapče magie nefunguje, je třeba koncentrace, zásoby many a hlavně klid na kouzlení.. Jsem příliš vyčerpán a zraněn, ale pokusím se, ale nemohu nic slíbit, zkus je prosím zdržet, co nejdéle."
"Co mi zbývá, ale s příliš s tím časem nepočítej, je jich hodně?"
Postavil se kus před mága, uchopil halapartnu do obou rukou a začal se modlit k nejudatnějšímu z Valar, k Tulkasovi - Ochránci statečných. Pak vyrazil proti skřetům.

Boj, který následoval, by si jistě zasloužil dostat se do písní, leč žádný bard ho neviděl a tak o něm nemůže ani pět. Navíc netrval příliš dlouho. Po pár minutách byl Rohir obklopen úctyhodnou hromadou skřetích těl, ale sám byl několikrát lehce zraněn. Tato zranění mu nedělala starosti, mnohem horší byla hluboká rána v boku, která se s každým máchnutím zbraně rozevírala. Příliš rychle ztrácel krev. Jeho údery už byly malátné a skřeti se mu dostávali stále častěji na tělo a zasazovali mu další rány. Už se dvakrát ohledl na mága, který se snažil meditovat, ale ten vždy pouze zavrtěl hlavou. Možná je čas zemřít. V duchu po několikráte opakoval modlitbu k Tulcasovi, ale teď již pravděpodobně naposledy.

Najednou se mu začala vracet síla, karmínová mlha, skrz kterou hleděl na své okolí se zvedla, halapartna mu v rukou zázračně zlehkla a přišel si i zručnější než kdy byl. To musí být dozajista čarodějova magie. Opět začal odrážet útoky svých nepřátel. Nejen to, nyní měl tolik sil, že mohl přejít do protiútoku. Mezi údery se vděčně otočil na mága, aby mu poděkoval, ale ten stále seděl na zemi a do třetice zavrtěl hlavou. Jak je to možné? Kde se vzala ta síla a obratnost, kterou nyní mám? že by Tulcas? Nebo jiný z Valar?

Nebyl však čas na úvahy, skřetů bylo stále mnoho. Převaha byla stále na jejich straně. Až mu dávalo sily cokoliv, musí toho využít. Znovu se vrhnul do boje. Zuřivě se vrhal na nepřátele, zasazoval jim smrtelné rány, ale i sám byl občas zraněn. Rány na jeho těle se však jak zázrakem zacelovaly a mizely. Jen ta hluboká na boku zůstale, ale již tolik nekrvácela a nezbavovala ho sil.

Po chvíli přestali Skurut-Hai útočit a nechápavě stáli opodál. Pohled na množství mrtvol kolem jediného Rohira musel být pro skřety skličující a asi i nepochopitelný. Ani Jezdec nechápal, co se vlastně stalo. Znovu se otočil na mága s otázkou v očích. Čaroděj již stál a síla z něj jen čišela. I na něm bylo vidět, že je uzdraven a silnější než kdy býval. Rty se mu pohybovaly, jak odříkával mocné litanie. Vzduch se kolem něj začal tetelit, země se začala chvět, během několika okamžiků se v travnatém povrchu objevila puklina, která se stále rozšiřovala. Poté ze země doslova vyrostl kamenný obr. Čaroděj na elementála vykřikl několik slov v jazyce, kterému Rohanský Jezdec nerozuměl, a ten vyrazil proti skřetům. Mezi skřety zavládlo zděšení.
Mág se obrátil k Jezdci:
"To je snad na chvíli zdrží, je čas na ústup. Nemůžeme si dovolit riskovat, nemů?eme ani spoléhat na tajemnou sílu, která nám pomohla. Informace, které nesu, jsou příliš cenné, než abychom s nimi hazardovali. Vyčaruji nám koně."
Křoví za jejich zády se zavlnilo a ze stínu vystoupila postava v zeleném hábitu. V levé ruce držela otlučený štít a v pravé matný palcát.
"Nejedná se o žádnou tajemnou sílu, jednoduše jsem vás oba léčil a i trochu magie jsem použil, ale na tom není nic tajemného" pravil a pousmál se, "Poprosil bych o koníka i pro sebe, půjdu s vámi, pokud o to stojíte. Rád přiložím ruku ku dobré věci."
Rohir si ho nyní mohl lépe prohlédnout. Oválný obličej vyzařoval moudrost a klid tvora, který žije déle než lidé. Pak si všiml z hustých vlasů vystupujících uší, byly špičaté. Takže elf. Nikdy neviděl elfa, ale to nebylo nic neobvyklého, neboť se nikdy nevzdálil z Rohanských Plání.
Jezdec i čaroděj klerikovi poděkovali, mág vyčaroval koně, všichni tři nasedli. A tryskem ujížděli pryč od skřetů.

Rohanský Jezdec přemýšlel. Svět se mění. Před šesti dny vyrazil na zkoušku dospělosti. Nyní se vrací zpět. Není to s vlastnoručně ochočeným koněm, nemá ani mustanga, kterého si předsevzal. Neuspěl, ale po dnešní noci se již v žádném případě necítí dítětem. Vrací se a po jeho boku jede elf. Elf, dlouhověká Středozemská rasa, kterou dnes poprvé v životě spatřil. Elf, který jemu i mágovi zachránil život a nabídl za to svůj. Svět se mění. Na druhé straně jede na magickém koni čaroděj. Černokněžníky nás strašili, když jsme byli malí. Čaroděje mezi sebe nikdy Jezdci nepřijali. Ale svět se mění. I Rohanští Jezdci se musí změnit. Vrací se domů a přináší sebou změny. A válku. Nastává čas boje. Čas utrpení. Čas hrdinství. Svět, jak jsme ho znali doposud, zaniká. Nastala doba změn. .

Nad trojicí, která se bok po boku hnala tryskem plání, kroužilo ve tmě hejno velkých netopýru, služebníků Temného Pána, a sledovalo je. Cesta teprve začala.